V roce 1969 byly v severních Čechách díky práci místních občanů a pražských jeskyňářů zpřístupněny Bozkovské dolomitové jeskyně. V roce 1947, se v katastru obce Bozkov nedaleko Semil v Podkrkonoší v lůmku „Na vápenici“ po odstřelu objevila, kameny zasypaná, dutina. V tomto místě začalo kutat několik bozkováků, nejčastěji Josef Kurfiřt, Richard Havel a Josef Dolenský s představou, že objeví jeskyně (podobné, jaké znali z Moravského krasu). V roce 1957 se jim skutečně podařilo proniknout do podzemí. Narazili na větší prostoru – plnou kamenných bloků, nazvali jí „Bludiště“. Další objevená chodba „Jeskyně překvapení“ do které pronikli 18. září 1957, měla již krápníkovou výzdobu.
Pozvali proto dopisem zaslaným ČSAV na posouzení svých nálezů odborníky jeskyňáře. V listopadu 1957 při poprvé návštěvě pražští jeskyňáři pronikli kamenitou ucpávkou z jeskyně „Překvapení“ do dalšího pokračování tzv. „Listopadové jeskyně“, kde byla krápníková výzdoba. Nápadné jim byly dvě tenké průsvitné záclony (turistům dnes známé pod názvem Sloní uši).
Na základě průzkumných prací včetně geofyziky byla vytypována ve zdejších zkrasovělých dolomitech nadějná místa. Bozkovští jeskyňáři zde začali kopat.
Josef Kurfiřt, Richard Havel a jejich přátelé ještě na sklonku roku 1957 objevili otvor ze kterého nad zasněžený povrch stoupala pára. Po rozšíření otvoru ve dně sondy bylo slyšet že kameny padají do vody. Tak bylo objeveno největší podzemní jezero v Čechách – „Jezerní dóm“. Během ledna a února 1958 se podařilo z druhého vytyčeného bodu proniknout do „Blátivé chodby“.
Na bozkovských objevech se vedle sebe podíleli studenti, lidé v produktivním věku i důchodci. Jeskyňářství, neboli speleologie je obor činnosti a vášeň, která spojuje do jednoho týmu badatele, úředníky, studenty i dělníky a zemědělce.
Nedaleko Jezerního dómu se podařilo z povrchu proniknout do jeho pokračování. Ke spojení obou dómových prostor došlo dočasným snížením hladiny jezera. Lákavá možnost dlouhodobějšího snížení hladiny vedla k velkému výkopu Kramářovy vyvěračky na stráni u lesa. Snížením hladiny se tak podařilo významně rozšířit rozsah prostor a postupně se z nich prokopat do dalších chodeb. To vedlo k záměru jeskyně zpřístupnit veřejnosti.Už v roce 1961 bylo jasné, že Bozkovské jeskyně jsou dostatečně atraktivní pro zpřístupnění. Jeskyňáři z Krasové sekce hotovené mapy a plány se staly podkladem pro zpřístupňovací práce.
Začala další etapa povrchových i podzemních prací. V roce 1968 byly v Bozkovských jeskyních dokončeny zpřístupňovací práce. Následujícího roku 1969 byly 2. května jeskyně slavnostně otevřeny pro veřejnost. Prvním ředitelem se stal Josef Řehák, který ještě jako student průmyslovky jezdil s nadšením kopat a během zpřístupňovacích prací dohlížel, aby jeskyně nebyly úpravami nijak poškozeny. Staral se i o potřebnou dostavbu povrchového areálu. Zahájil průzkumné práce na dalších krasových lokalitách, dokonce i v zahraničí, například v Rumunsku. Má bezesporu prvořadou zásluhu na zavedení řádného provozu ve zpřístupněných jeskyních i o jejich nezbytnou ochranu. Josef Řehák opustil 22. prosince 2008 své kolegy a blízké. Zaslouží si, aby během oslav věnovaných čtyřicátému výročí zpřístupnění, byly připomenuty i jeho zásluhy. Dnešní vedoucí správy jeskyní, přírodovědec Dušan Milka, zažil éru budování společně s Řehákem.
Po čtyřiceti letech od zpřístupnění můžeme znovu vzpomenout na všechny, kteří se svým dílem o jeskyně a jejich zpřístupnění zasloužili. Část protagonistů účastnících se objevů je po smrti, jiní v důchodu. Z bozkovských si zaslouží jmenovat trojice nadšenců Kurfiřt Dolanský a Havel. Připomenout si zaslouží i ti, kteří po roce 1968 opustili republiku. Jiří Kukla, Karel Valášek a Karel Pazlar.
Ivan Turnovec
Leave a reply